Vajnory, součást třetího bratislavského okresu, se stejně jako jiné příměstské části hlavního města nevyhnula novodobé urbanizaci. Domy v centru obce si i díky tomu, že zóna je od roku 1992 prohlášena za památkovou, drží fazonu tradice. Archetypální stavby zde důstojně odkazují na kulturní dědictví vinařské vesnice.
Ve zděděném majetku v centru Vajnor si mladá rodina chtěla vytvořit klidné víkendové sídlo. S tímto zadáním se obrátili na architekta Martina Skočeka. Podélný dům táhnoucí se pozemkem měli původně v plánu rekonstruovat. Z pohledu tradiční venkovské zástavby měl dům svou hodnotu, ale pro narušenou statiku se muselo přistoupit k radikálnímu, ale ohleduplnému řešení. Dům se rozebral az původního zdiva se vystavěl na identickém místě nově.
Za tímto počinem není třeba hledat prvotní snahu nechat se unést trendovou vlnou pálené cihly ani potřebu ušetřit. Šlo o docela prozaicko-pragmatický důvod: Proč nedat kvalitnímu a poctivému stavebnímu materiálu, který by jinak skončil na stavební skládce, druhou šanci? Dnes však není třeba zpochybňovat ani fakt, že cihla se nakonec stala zásadním mínětvorným prostředkem v interiéru.
Dispoziční rytmus
Dispozičně se dům držel řazení jednotlivých funkčních zón podle tradičního schématu hospodářské budovy a také sám architekt se odkazuje na pitvor. Šlo o centrální prostor u hlavního vstupu, jakousi komunikační spojnici, kterou se vcházelo do ostatních pokojů, případně na půdu.
I Skočkův koncept funguje na podobném principu – jeho pitvor je však podstatně štědřejší. Funkcí, ale také objemem. Velkoryse se otevřel nejen vertikálním, ale také horizontálním směrem. V domě absentuje strop, interiér je otevřen po štít střechy a díky velkoformátovým zasklením velmi aktivně komunikuje se zahradou. Výjimkou je koupelna s bazilikovým osvětlením prostřednictvím světlíků a dvě ložnice orientované do ulice, do kterých architekt navrhl čtvercová rastrovaná okna korespondující s uliční zástavbou.
